Agresivita psů

Marcela

 Žádný živý tvor nemá při narození ve vínku agresivitu. Takže ani pes. Jsou jedinci s více či méně ostrými povahovými rysy, ale ty se nedají nazvat agresivitou. Jak je tedy možné, že čas od času se dozvídáme z médií, či vlastního okolí, že pes napadl člověka nebo jiného psa? Myslím, že odpověď bychom měli hledat v nás - lidech.

Každé plemeno je něčím charakteristické V povaze psa hraje jako u každého tvora svoji roli genetika, ale ve velké míře ji utváříme právě my - svým přístupem k psovi a výchovou. Lovečtí psi mají silně vyvinutý pud k lovu a norování, honáčtí psi mají vyvinutou schopnost ochraňovat a stmelovat stáda, společenští psi mají většinou naopak některé pro psy charakteristické pudy méně či více potlačeny atd. Už když tedy přemýšlíme nad pořízením čtyřnohého přítele, musíme brát v potaz jeho zaměření a předpokládat, že bude mít ty či ony povahové rysy a podle toho se k němu chovat a vychovávat jej. Nemůžu např. jezevčíka trestat za to, že mi na zahradě začne norovat v každé myší díře a mně tak vznikají v mém rádoby anglickém trávníku malé krátery. Naopak maltézáčkovi nemá cenu říkat: "Vyhrab myšičku!". Toto vyloženě společenské plemeno norování nezajímá a navíc jeho hedvábná srst by byla k nerozčesání. Když si pořídíme zástupce "bojových plemen" (osobně jsem odpůrcem takového škatulkování), musíme počítat s tím, že by bylo dobré navštěvovat cvičiště. Tito psi bývají velice silní - v případě špatné výchovy by nás mohli nakonec venčit oni místo, abychom venčili my je.

Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá

Říká se, že pes je obrazem svého pána a něco na tom je. Pokud je majitel psa agresivní člověk, který se chová ke svému zvířeti hrubě a týrá ho, tak nemůžeme čekat, že pes bude klidný a vyrovnaný. V tomto případe pak může i ze zcela klidného štěňátka vyrůst bojácný vystresovaný pes, který při náznaku pohlazení kousne, protože si bude myslet, že ho čeká další rána. Naopak při vlídném zacházení a láskyplném vedení i z malého ďáblíka, který nás jako štěně neustále okusuje a vrčí na nás, vychováme skvělého přítele, který nám bude vnášet radost do života. Je tedy jasné, že dobře vedený pitbul, muže být daleko milejším psem, než třeba pudlík, kterého vychovával nějaký despota.

Odpovědnost za psa

Vrátím se tedy znovu na začátek. Jak předejít případům, kdy kousne pes člověka nebo jiného psa a koho za ně případně činit zodpovědným? Především by měl každý chovatel vycvičit své zvíře natolik dobře, aby k různým "nehodám" či nepříjemnostem vůbec nedošlo. Tzn. vybrat si plemeno, na které bude lidově řečeno stačit. Pokud se tak ovšem přece jen stane a pes někoho napadne, mělo by se nejdříve objektivně posoudit, jestli si za to pokousaný člověk nemůže sám - potom by logicky nebyl důvod někoho trestat. Často čteme titulky "Pes pokousal dítě" a nakonec se dozvíme, že dítě vešlo na cizí zahradu, kterou pes hlídal a tudíž udělal pouze to, co se od něj očekává - bránil svoje teritorium. Další případ pokousání dítěte psem skončil zjištěním, že pes měl v uchu zlomenou pastelku. A takových případů je v různých obměnách spousta. Novináři si na nich vždy rádi "smlsnou", patřičně je zveličí a často zkreslí, aby se jejich plátek dobře prodával, či měl jejich pořad velkou sledovanost. Bohužel tím ale negativně ovlivní spoustu lidí, kteří neznají pozadí celého příběhu. Určitě by všem tito novináři prokázali vetší službu, kdyby připomněli rodičům, že mají dávat vetší pozor na své děti a vysvětlit jim, že pejskové nejsou hračka a bez svolení majitele se nehladí.

Pokud se ovšem zjistí, že pes někoho napadl bez příčiny, měl by být potrestán člověk, který je za zvíře zodpovědný. Konec konců, chování psa je výsledkem jeho výchovy a přístupu k němu, tak musí nést i následky. Může ale nastat i situace, že pes je sice dobře vychovaný a vycvičený, ale ve stresu, strachu nebo leknutí (petardy, silniční doprava....) někoho kousne. Jak potom hodnotit tuto situaci? Odpovědnost by měl opět nést majitel psa, ale celý případ by měl být posuzován mírněji s přihlédnutím k okolnostem, které zvíře k útoku vedly.

Marcela

___________________________________________________

>> REAKCE R.Desenský-Artemis 3 Leden, 2007 - 10:49 - odkaz na psychologa psů

Vidím, že v tomto pojmu nemáš zcela jasno, jelikož zaměňuješ agresivitu s nevychovaností. Skutečný výklad etologického pojmu agrese je vnitrodruhová záležitost, kdy je schopen jedinec stejného druhu zaútočit na jiného jedince rovněž stejného druhu.Vraťme se ale k tvému pojetí agrese vůči lidem. Máš pravdu v tom, že agresivním se pes nenarodí. Jediné s čím se narodí, tak s vyšší predispozicí pro daný způsob chování, především však celkový způsob uvažování. Je to založeno na vrozených charakterových vlastnostech a funkci vyšší nervové činnosti centrální nervové soustavy (CNS). To ostatní už se modeluje z naučených vzorců chování, ať už vrozeného, vtištěného v imprintingu, nebo naučeného během jednotlivých socializačních fází. Získání etogramu je tudíž nedílnou součástí možného agresivního chování, ale pokud k tomu daný jedinec nebude mít vrozené dispozice, tak k tomu zákonitě nedojde. Těžko totiž donutíš submisivního melancholika, ačkoli je to řekněme rotwailer, aby šel proti něčemu nebo někomu s agresí. Velkou chybu máš také ve škatulkování jednotlivých plemen s ohledem k tomu, kdo má blíž k agresím. V rámci jednoho vrhu jakýchkoliv štěňat, tudíž dobrmanů, jenže i třeba shit-zu, se ti může jedno nebo několik štěňat narodit s vyšší dispozicí pro agresivní chování. Pravdou je, že dobrman bude jistě více přesvědčivý, když vycení zuby a zavrčí, kdežto z již zmíněného shit-zu mají často majitelé i ze skutečné agrese zpočátku velikou legraci. Později, když jim dojde, že začne být jejich roztomilý mazlíček útočný i vůči nim samým, tak už z toho takovou legraci nemívají a snaží se problém nějakým způsobem řešit. V tom lepším případě vyhledají výcvikáře, nebo jej dají někomu, kdo si s tím poradí. Ti co toto štěstí nemají však končí často utracením. Podle tvého textu soudím, že nemáš ani představu, kolik jezevčíků, kokrů a jiných "drobečků" končí na poslední injekci jen proto, že se jich vlastní páníci a zbytek rodiny nesmírně bojí, tak moc je ti psi terorizují.Doplním ti též ten stručný odstavec. Není totiž úplně pravda, že jen láskyplný vztah zabrání agresivním projevům chování. Pokud mám rozeného "drsoně", jediné, čím mohu ovládat jeho emoce, je sice láska, ale především rozum. Jestliže se budu ke psu chovat jen přátelsky a budu mu domlouvat a vysvětlovat, proč nesmí třeba sousedovic psa roztrhat, těžko ho přesvědčím, pokud si však proti němu stoupnu a zaujmu "bojový postoj" vůči němu samotnému, pak jistě mnohem lépe pochopí, že nestojí jen proti sousedovic Alíkovi, ale také proti mně a nechá toho. Po zdůrazněném zopakování, obvykle již navždy. Samozřejmě nemá cenu psa za jeho chyby bít. Psi se totiž mezi sebou nebijí, proto tomuto komunikačnímu prostředku nijak nerozumí. Fungují však jejich přirozené způsoby alternativní komunikace. Lidově se tomu říká cukr-bič. Nesmí se to však vzít doslovně, jinak dojde k omylům. Škála pochval, ale i trestů je velice široká a bez ní pes nedokáže posoudit zda to, co dělá je správně nebo špatně, jestliže mu to člověk - jeho pán předem, nebo v reálném čase při jeho aktivitě nesdělí. Prostě s těmi hodnými psy se dá vyjít domluvou a mírnými tresty, na psy se sklony k agresivnímu chování se musí trochu jinak. Ono to totiž není postaveno jenom na tom, jak člověk se psem zachází a jedná. Samozřejmě že pokud budu nervák, udělám nerváka i ze svého psa, to je jeden z hlavních hierarchických zákonů přírody a existence skupin všeho živého na zemi. Ale co se týče psů s vrozenou agresí, je nejdůležitější to, zda je na druhém konci vodítka člověk, který má dostatečně silnou osobnost tuto vlastnost potlačit, nebo je natolik slabý, že ji spíše posílí. V tom se jistě shodneme.Ještě jednu drobnou chybičku v textu jsem tam našel a to je v posledním odstavci fráze "pes někoho napadl bez příčiny", tento výraz totiž z etologického hlediska neexistuje. Pes se bez příčiny ani nevyvenčí. Pravdou je, že příčinu k odůvodnění svých hrubých aktivit si psi často jen vymýšlí, ale vždy umím najít skutečný důvod, proč pes cokoliv uděl, i když to bude v těchto případech jen z důvodu chování připomínajícím šikanu nebo samolibost z rozmazlenosti. Nezlob se za tento přímý text, ale s agresory dělám denně, tak rozeznám agresi a agresi. Jsem si jist, že jsi svůj článek psala proto, aby byli lidé opatrní při výběru psa a s tím s tebou naprosto souhlasím. Ovšem je dobré vědět, že na velikosti psa nezáleží tolik, jako spíše na tom, jací jsou rodiče psa, chovatel, prostředí odchovu, především však na tom, zda člověk na daného psa vůbec má, potom ještě na spoustě dalších aspektů, jež jsou hlavní příčinou popisovaného vzniku agrese u psů.